Desatero Krutých Zim Přežitých V Teple žhnoucí Záře Slávy Minulé

Já, vojvoda druhdy mocný a cituprostý panovník
Říši svoji rekům mladším jsem již dávno přenechal
Na svůj lesní hrádek skromný, jenž v temném hvozdu dobře skryt
Na vejminek zasloužený honem rychle pospíchal

Míru splaceného krví prolitou chtíc užívati
Klidu v duši, řádu v mysli bez vojenství rozvíjeti

Nahánění šelem divých, pojímání panen krotkých
Turnajůch s tupými dřevci, mnohých her v kostky a v karty
I sportůch druhých všelikých podobně tak ušlechtilých
Pěstovati ku radosti i pro zdraví svého dosti

Hodokvasům bezbřehým nestřídmě se oddávati
Z rohu stálé hojnosti ku smrti se opíjeti

Však mi míru věčného není zcela dopřáno
Sejíti stářím poklidným není ještě souzeno
Červ pochybnosti pilný skrytě práci svou provádí
V hlavě mojí hlas podivný podivnou řeč podivně dí

"Pane můj druhdy mocný, už dlouze pouze sníš
Promni svůj zrak zkalený, ať krutou pravdu zříš

Vždyť ještě dnové tví vůbec nejsou sečtení
Vždyť ještě tělo tvé není zcela scvrknuté
Vždyť ještě paže tvá mocně mečem vládnout zná
Však nicota nicotná zaživa tě požírá"